Hejného metoda má hodně společného s koučováním. Kouzlo je ve správné otázce.

21. července 2021

Koučink pomalu ale jistě proniká do škol. Jeho základní principy a techniky navíc mnozí učitelé již používají, i když o koučování nic nevědí. Učitelka matematiky na druhém stupni Petra Antlová získala loni jako prémii pro finalistu učitelského ocenění Global Teacher Prize rozsáhlý koučovací kurz. A zjistila, že koučink má “až neuvěřitelně” blízko ke stylu práce s dětmi, ve kterém se už před lety našla. Více v rozhovoru s Jitkou Polanskou pro magazín EDUzín.

Jste zhruba v polovině rozsáhlého kurzu pro kouče. Co je vaše koučovací zakázka, v čem chcete, aby koučování pomohlo vám osobně?

Kurz pro kouče je postavený tak, že při praktickém nácviku koučovacích dovedností jste nejen v roli kouče, ale i koučovaného. I já mám tedy možnost si dát nějaký úkol, co si chci s pomocí koučinku vyřešit, jak sama sebe posunout. Je to takové odtajňování sebe sama. Já si řeším otázku, kde brát zdroje, když se mi zdá, že už jsou vyčerpané. A jak sladit role, ve kterých v životě působím, jako učitelka, jako lektorka a mentorka, jako máma… Najít rovnováhu v tom, co dělám. Doba je neskutečně hektická, jak to vše zvládnout a nevyhořet je velké a aktuální téma pro mnohé z nás. Díky koučinku se mi daří lépe si uvědomit, jestli to třeba někde nepřeháním na úkor něčeho jiného a co se stane, když někde trochu uberu a jinde trochu přidám.

Nacházíte styčné body mezi koučováním a svou prací se žáky?

Prolíná se to opravdu až neuvěřitelně. Předpoklady, ze kterých koučování vychází, jsou velmi blízké stylu výuky, ve kterém jsem se našla. Vlastně jsou univerzálně platné pro život. Koučink, ale i moje komunikace se žáky, jsou postavené na přesvědčení, že každý člověk disponuje zdroji pro seberozvoj. Okolí, kouč nebo učitel, mu má pomoci je odhalit a uplatnit. V koučinku je také zásadní důvěra a bezpečné prostředí mezi koučem a koučovaným, a to je i alfa a omega práce se žáky. V šesté třídě, kdy přichází nové kolektivy dětí, nejméně prvního půl roku věnuji nejvíce energie na budování bezpečného a podporujícího klimatu. Jedině když děti nemají strach se projevit, mohou se skutečně dobře učit. Proto je to tak důležité. Další průnik vidím v důrazu na individuální přístup. Já sama si musím srovnat v hlavě, jaká je moje cesta a jak po ní jít. Koučování mě to v tom pouze podporuje. Stejný princip uplatňuji i se svými žáky.

Jak přesvědčit učitele, kteří neví, kam dřív skočit, že stojí za to se zastavit, zamyslet, vytvořit si prostor pro seberozvoj?

Snad argumentem, že taková práce na sobě se pak mnohonásobně zúročí i navenek. Situace, ve kterých se člověk nachází a necítí se v nich dobře, se tím zásadně promění. Učitel, ať chce nebo ne, do třídy přináší i svou osobnost. To, s jakým elánem a naladěním přicházíte, hraje obrovskou roli. Když budu vnitřně nejistá a rozpolcená, bude to mít vliv na vztahy se žáky. A naopak: Když já budu v pohodě, i děti budou v pohodě. Děti z nás naše rozpoložení vyciťují. Přenášíme ho na ně.

Zdůrazňuje se tato souvislost ve vzdělávání učitelů? Jak jste k tomu došla vy?

Myslím, že na tohle nějaké školení nepomůže, na to každý musí přijít skrz vlastní zkušenost. Já to mám nějakým způsobem v sobě. Jsou pro mě důležité vztahy, takže si všímám toho, kdy fungují a kdy nefungují. Když nemám svůj den, děti to hned poznají. V tomhle jsou nepřekonatelné. I když se člověk snaží být profesionálem a přinášet do třídy dobrou náladu, ne vždy to dokáže splnit. Když přijdu s nějakým splínem, tak jdu raději s barvou ven, žáci si té otevřenosti cení. Řeknu jim: „Nemám úplně ok den, ale chci si to tady s vámi užít a věřím, že mi pomůžete dostat se z této špatné nálady.“ A oni na to opravdu naskočí, jsou empatické, a já na špatnou náladu často za chvíli zapomenu.

Koučink je založený na kladení otázek. A otázky jsou jedním z hlavních nástrojů konstruktivistické pedagogiky. Učíte Hejného metodou, ta pracuje hodně s otázkami, spíš než s hotovými odpověďmi.

Ano, jde o to klást ty správné otázky. Říkám jim účinné otázky. Účinně položená otázka v člověku probudí proces, kterým sám dojde k žádoucímu výsledku. Když dítě před třídou vysvětluje, jak došlo k nějakému matematickému výsledku, už během toho myslím na otázky, kterými bych ho mohla podpořit, pokud nepřijdou od jiných dětí.

Jaký je rozdíl mezi koučinkem a mentoringem, který je ve vzdělávání učitelů možná ještě rozšířenější? Absolvovala jste i kurz mentoringu.

Koučink nechává vše na koučovaném, kouč vám nedá žádné rady, ani nesdílí své zkušenosti. Je to postavené na víře, že člověk nepotřebuje cizí návod, potřebuje podpořit v tom svém. Tohle je i moje přesvědčení, je důležité nechávat prostor dětem, aby si samy stanovovaly, kam až se chtějí při učení posunout, aby si samy dávaly cíle.

Netouží děti, nebo třeba i vaši kolegové, kterým jako lektorka pomáháte, spíš po dobré radě, kterou by se mohli řídit? Někdy se zdá těžké přijít si na vše sám.

Ano, děti občas prosí, aby jim paní učitelka řekla, jak to je. Hlavně šesťáci, chodí a říkají „ale já bych chtěl vědět, jak to vyjde!“ A já to obracím zpátky k nim: „A jak ti to tedy vyšlo?“ „No takhle,“ řekne dítě. A já mu položím otázku: „A dává ti to smysl?“ „Dává.“ „Tak dobře,“ řeknu mu, tak se ještě jdi podívat, jak to má spolužák, má také zajímavý způsob řešení. A postupně jejich sklon chodit si pro kontrolu výsledku klesá. To je pro mě signál, že si začínají věřit. Že už nejsou závislé na mém verdiktu.

Kurzy koučování jsou velmi drahé, vy jste ten váš dostala darem. Někdo by se takového daru, který zavazuje a přidává další práci, mohl zaleknout. Jaká byla vaše první reakce?

Naopak, byla jsem neskutečně vděčná. Nějaký kurz koučování jsem totiž měla v hledáčku už delší dobu. Po mentoringu mi koučování přišlo jako přirozené pokračování mého rozvoje. Práce mám opravdu hodně a času málo, a tak jsem to rozhodnutí pořád odkládala. Ale když mi to takto přišlo samo do cesty, byla jsem až dojatá. Časová náročnost mě pak pravda trochu zaskočila, ale rozhodně nelituju.

Kolik času to konkrétně zabere? 

S koncem školního roku jsem uzavřela takzvanou první spirálu, bylo to zatím osm jednodenních setkání, většina z nich, až na dvě poslední, letos probíhala online. Kromě toho se ale mezi setkáními aplikuje to, co jsme se učili, což je spousta dalších hodin času. 

 

Až získáte oprávnění koučovat, chcete se tomu věnovat, nebo nabyté dovednosti použijete ve výuce?

Zatím jsem o tom úplně neuvažovala, ale myslím si, že by to mohla být cesta, jak vést další učitele. Poslední dva roky působím jako lektorka v programu kolegiální podpory učitelů. Nemám to ale zatím moc promyšlené. Moje třída jde v září do devítky a příští rok bych chtěla věnovat hlavně mým deváťákům.