Magazín Reportér se ve svém zářijovém čísle věnuje rezonujícímu tématu - neutěšené situaci učitelů na základních školách.

Vláda přidává učitelům a slibuje, že v roce 2021 by český kantor mohl brát v průměru přes 45 tisíc korun. Posune tento krok naše školy kupředu? Neuškodí, ale sám o sobě zásadně situaci nezmění. Ukazuje se, že zvýšení platů je spíše jen nezbytný předpoklad, jak dále nezhoršovat již dost zoufalou situaci učitelů základních škol.

Je první den školního roku 2018/19, v brněnské čtvrti Medlánky drobně mží. Rodiče s dětmi se snaží schovat pod stříškou, někteří tatínkové zvědavě vykukují k parkovišti – Základní školu Hudcova si vybral pro tradiční ceremonii ministr Robert Plaga (ANO), který má v této části města trvalé bydliště a tráví tady většinu víkendů.

O pár minut později mezi nastrojené prvňáčky vzorně usazené v lavicích vchází průvod doplněný starostou městské části a ředitelem školy. Po oficiálním přivítání si bere slovo ministr Plaga: „Dovolím si jeden apel na rodiče. Ze své pozice se snažím zvyšovat atraktivitu učitelského povolání, a to jde hlavně přes peníze. Co ale nejde zařídit přes peníze, je vrátit učitelskému povolání prestiž. A tady máte velkou moc vy, rodiče. Proto bych vás poprosil, abyste byli se školou v partnerském vztahu, a to nikoliv na nátlakové bázi.“

Třídní učitelka vyvolává podle abecedy děti, aby přišly k tabuli převzít od pánů v tmavých oblecích dárky: vstupenku do planetária, papírové 3D brýle, knížku Jdeme do školy. Hned první kluk se z nervozity rozpláče, ani někteří další chlapečci k tomu nemají daleko. Dívky se zdají suverénnější, jedna se dokonce při výzvě „Děcka, tak kdo se dneska těšil do školy? (…) A kdo ne?“ odvážně přihlásí až po druhé otázce. Následuje starostova omluva, že se kvůli víkendovému lijavci nepodařilo dokončit novou dlažbu před vchodem, a odchod delegace ze třídy.

Na chodbě ministra obklopí novináři, které zajímá, jaké změny ministerstvo pro tento školní rok naplánovalo. „S mírnou nadsázkou říkám, že největší novinkou je, že se žádná překotná změna v systému nechystá. V podstatě nejviditelnější je úprava pamlskové vyhlášky (zakazovala prodávat ve školních bufetech především cukrovinky a slazené nápoje, pozn. red.).“

Zoufalé dorovnávání

Nový školní rok odstartoval v době, kdy velkým, či spíše stále se zvětšujícím problémem je chronický nedostatek učitelů, a obzvláště těch, kteří by dokázali žáky motivovat, vzbudit jejich zájem, vést je k odpovědnosti a samostatnosti.

Jeden důvod je zřejmý. Čeští učitelé pobírají v průměru o třetinu méně peněz než jiní vysokoškoláci z veřejné sféry, jako například úředníci či policisté… A podobně jsme na tom v evropském srovnání: vzdělávací systém financujeme 3,8 procenta HDP, zatímco v zemích EU se průměr pohybuje okolo šesti procent.

Šedesát procent absolventů pedagogických oborů si po ukončení fakulty hledá práci mimo obor, spočítali v Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu při Národohospodářském ústavu AV ČR. „Když jsem vedla seminář na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, ptala jsem se pokaždé studentů, kdo z nich chce jít učit. Ze dvou desítek lidí se obvykle přihlásili tak tři,“ říká Kateřina Sládková, která kromě práce učitelky na základní škole v Českém Krumlově lektoruje kurzy Čtením a psaním ke kritickému myšlení.

„Přidat třicet miliard na platy, jak o tom mluví premiér, je sice fajn, ale náš dlouhodobý deficit se pohybuje ve stovkách miliard korun,“ říká Tomáš Feřtek, odborný konzultant působící v Informačním centru o vzdělávání EDUin. „Každopádně to není krok, který by mohl něco výrazněji změnit. Spíš zoufalé dorovnávání a protiinflační opatření, díky němuž budou lidé ze školství utíkat o něco pomaleji,“ dodává.

Situace je kritická zejména v základním veřejném školství. Právě tam se přitom do velké míry rozhoduje, jaké budou příští generace. Do lavic usedlo minulý týden 108 tisíc prvňáků, celkový počet dětí v základních školách činí téměř milion – 941 tisíc.

Roury nad hlavou

Šárka Eisová vystudovala před dvaceti lety pedagogický obor čeština – tělocvik v Hradci Králové. „Z kluků tělocvikářů už tehdy nešel učit ani jeden. Líp se uživili výškovými pracemi nebo jako instruktoři na horách,“ říká nynější třídní učitelka VII. B základní školy v ulici Cyrila Boudy na Kladně.

Ona sama si na peníze příliš nestěžuje. Na škole vykonává i funkci výchovné poradkyně, což v jejím případě obnáší vyšší mzdovou třídu, kromě toho na nedaleké stavební průmyslovce externě vyučuje český jazyk a literaturu. „Horší než platy jsou obecné podmínky pro naši práci. Kdo neučil na základce, neumí si představit, co je to dozor na obědě nebo velká přestávka. Když jsem nastoupila do školství, pořád mě bolela hlava. A jsou kantoři, kteří si na to nezvyknou nikdy.“

Kromě neustálého hluku připomíná Šárka Eisová další stresové situace: „Každý týden zapisujeme průměrně pět úrazů. Kluk se o přestávce ohýbá pro klíče a rozsekne si hlavu o kliku. Umyjete mu krev, zavoláte rodičům nebo záchranku. Další dítě přijde, že ho bolí břicho, jiné pláče, že ztratilo učebnici nebo botu. Někomu se vylije pití, tak běžíte pro hadr a utřete to, protože čtyři další děti by se na mokré podlaze mohly přizabít. Nestihnete se vyčurat, natož za sebou aspoň na pět minut zavřít dveře v kabinetu a dát se trochu do klidu.“

Kabinet kladenské základky dispozičně připomíná kumbál na nářadí. „A to jsem ráda, že nějakou špeluňku mám, některé kolegyně jsou odkázané jen na sborovnu. Ze samé radosti jsem si ze svého koupila křeslo za dva tisíce, protože na tom školním mě bolela záda, stůl mám z domova po synovi,“ říká Šárka Eisová. U stropu vedou odpadní roury ze záchodů, každou chvíli v nich zarachotí. „Je to moje volba, že ve školství zůstávám, zatím mi za to ty děti pořád stojí. Naštěstí mám i jiné možnosti, spolupracuju s Ústavem pro jazyk český. Takže až mě fakt přestane bavit, že mi – s odpuštěním – tečou hovna nad hlavou, půjdu pryč.“

Šárka Eisová bydlí v Novém Strašecí. Do kladenské školy přijíždí kousek po sedmé, poslední hodinu má do čtyř. „Do toho supluju, dozoruju. Když se mnou chce mluvit nějaký rodič a má čas v sedm večer, musím na něj počkat. Domů přijedu vyšťavená, ale ještě musím sednout k sešitům a vyřídit maily s dalšími rodiči. Zvládám to. Ale jsem z toho strašně unavená,“ říká učitelka, která předtím strávila jedenáct let v malé vesnické škole a dalších pět let na jednom z kladenských učilišť.

Její manžel je také učitel, mají dvě takřka dospělé děti. „Domácí zázemí mám skvělé, ale stejně mi chybí i nějaká profesní zpětná vazba. Sem tam vám poděkuje rodič, pochválí vás někdo z vedení, občas zažehnete jiskřičku zájmu v dítěti. Ale nemáte nikoho, kdo by vám po těch letech poradil, jak dál.“

Já školu flákal

„Klid, Erwine,“ nabádá Alena Vávrová šedesátikilového bernského salašníka, když se spolu proplétají mezi stolky podniku Hot Pepper Pub v pražských Vršovicích. Matematikářka a fyzikářka Základní školy Karla Čapka, která je sto metrů odtud přes ulici, zdraví štamgasty a prosí mladého muže za barem, aby ztlumil vypalovačku Highway to Hell od AC/DC. „Bydlet takhle blízko školy má výhody i nevýhody. Potkávám tu nejen své žáky, ale i bývalé žáky, rodiče žáků a taky hodně bývalých žáků, kteří jsou dnes rodiči současných žáků,“ vysvětluje a pokyne směrem k obsluze: „Učila jsem i tady Lukáše, že jo, Lukáši?“

Žena, která je pedagožkou přes třicet let, má na zlepšení školství následující recept: „Zkuste sledovat, kolik celebrit považuje za nutné se pochlubit, jak na školu kašlali. Herci a zpěváci v pořadech pro děti běžně vykládají, jak je škola nebavila, nenáviděli matematiku, byl to ztracený čas. Moderátoři jim přizvukují, publikum se chichotá, sdělení jednoznačné: škola je zbytečná,“ říká Alena Vávrová a dodává: „Jasně, každý narazí na příšerného kantora, ale fakt mě trápí, kolik slavných osobností dneska považuje za nutné prohlašovat, že jim škola vůbec nic nedala. Ať mi netvrdí, že si nevybaví jediného učitele, kterému mohou být za něco vděční.“

Uznat, že spousta vyučovacích hodin opravdu stála a stojí za starou belu, nedělá Aleně Vávrové problém: „Znám kantory, kteří by měli školství okamžitě opustit. Jenomže dokud se nedopustí vyloženého excesu, ředitelé nemají možnost se s ním rozloučit, nepomůžou ani stížnosti rodičů.“

Navíc pedagogové jsou nedostatkové zboží a ředitelé jsou dnes vděční takřka za kohokoliv, včetně penzistů, připomíná učitelka, která vešla v širší známost výjimečně individuálním přístupem k žákům a hlavně díky výuce matematiky pomocí hry jménem abaku (je i autorkou příslušné metodiky).

„Máme sklony zanedbávat nadané děti. Buď je nevyhmátneme, nebo je ubijeme. Proto si na ně dělám víc času,“ říká Alena Vávrová. Jak se dá takový talent ubít? „Vozíme se po nich, protože v ostatních předmětech plavou, což je charakteristika mimořádně nadaného žáka. Ve sborovně slýchám stížnosti: neudělal referát z přírodopisu, neodevzdal výkres… Jenomže on je posedlý čísly. Taky jsem měla čtyřku ze zeměpisu, nebavilo mě to. A teď už si pojďte zahrát, naučím vás abaku,“ vytahuje plátěný pytlík, odsune půllitr s pivem a vysype na stůl dřevěné kostky s čísly.

Učitelé s mindráky

Představte si, že stojíte každý den před třídou třiceti puberťáků, které nezajímá vedlejší věta doplňková ani mocniny s přirozeným mocnitelem stejně jako Sámova říše či jakobínská hrůzovláda a vlastně skoro nic z toho, co se jim pokoušíte nalít do hlavy. Jak nepropadnout kantorské beznaději?

„Učíme děti jedenadvacátého století, a tak je potřeba k nim přistupovat. Nejsou to už žáci, kteří tupě věří učitelům jejich pravdy,“ říká již zmíněná Kateřina Sládková z českokrumlovské Základní školy Za Nádražím a připomíná, že dnešní dítka si mohou většinu informací zjistit a ověřit sama. „Proto musíme přemýšlet, jaká témata do hodin přinášíme a jakým způsobem s nimi pracujeme. Děti baví zkoumat, objevovat, ale také diskutovat a zpochybňovat.“

Pro takový výkon potřebuje učitel profesní i lidskou podporu. „Klíčovými partnery jsou pro mě rodiče. Proto se velmi snažím, aby rozuměli tomu, proč učím zrovna takhle, co tím sleduji, co to přináší jejich dětem,“ přibližuje Kateřina Sládková, které se v tomto směru osvědčují schůzky ve třech, čili ve složení učitel – žák – rodič. „Rodiče vidí, jak s dětmi mluvím, na co kladu důraz, třeba na to, že chybovat je přirozené a nutné, abychom se dobrali toho, o co usilujeme. No, a já zase vidím, jak spolu mluví rodiče a děti.“

„Troufnu si odhadnout, že 98 procent učitelů svou práci dělá rádo, nebo ji aspoň někdy rádo dělalo,“ říká Hana Košťálová, programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu, který iniciovala a financuje rodinná nadace Renáty a Petra Kellnerových (záštitu převzalo ministerstvo školství). „Jenomže propast mezi učiteli a žáky je obrovská a velmi se to zrychluje. Něco takového unesou jen hodně silné povahy. Zbytek upadá do letargie, ztrácí sebedůvěru. A zamindrákovaný učitel je to nejhorší, co může děti ve škole potkat,“ dodává

Za příklad, jak odlišné vesmíry obývají dospělí a teenageři, uvádí Hana Košťálová knihy o Harry Potterovi: „Leckterý kantor si myslí, kdovíjaký je to hit, přitom děti už to pět let nečtou. Převálcovaly to dystopické romány, o nichž nemá většina dospělých ani potuchy.“ Jedna věc však dětem zůstává, a to schopnost se divit a žasnout: „Vyučování musí být vzrůšo, chce to najít nějaký háček, který v dětech vyvolá otázky,“ říká Hana Košťálová, podle které dělají učitelé chybu, když žákům předkládají hotové věci k jakémusi „uvěření“.

Ani naznačený přístup ale neznamená automaticky úspěch. „Učitel si může hodinu sebelíp promyslet, dát dětem kus sebe, a stejně narazí na totální apatii, což je zraňující,“ říká Hana Košťálová. Kantorů, kteří dříve nebo později rezignují a snaží se to nějak překlepat do důchodu, je na školách habaděj.

Když jsou na to dva

Programem Pomáháme školám k úspěchu zatím prošlo dvaadvacet škol, lektoři s každou pracují pět let. „Neříkáme, co mají dělat. Nejdříve se snažíme najít silné stránky každého učitele a povzbuzovat je, aby si mohli z profesního hlediska vážit sami sebe. A postupně se snažíme být jim užiteční v tom, aby se žáci mohli učit – jak zní i náš slogan – naplno a s radostí,“ říká Hana Košťálová.

Škola ve středočeských Zdicích patří mezi ty, které již mají oněch pět let v programu Pomáháme školám za sebou a ředitelka Eva Fiřtová říká, že to bylo pro její sbor náročné. „Společně jsme se vzdělávali, což samozřejmě vyžaduje čas a energii navíc. A aby to k něčemu bylo, musíme také získané znalosti a dovednosti přenášet do přípravy a vyučování. A nakonec změnit styl, jakým učíme. Což není nic jednoduchého.“

Dobře to lze ukázat na principu takzvané tandemové výuky, kdy ve třídě spolu učí dva kantoři najednou. Nejprve musí učitel překonat bariéru sám v sobě a připustit, že si do hodiny pustí někoho jiného. Společně se pak musejí na hodiny připravit. „Když se sejdou třeba dva dějepisáři, které obor baví, může vzniknout skvělá lekce,“ popisuje ředitelka Fiřtová. Na škole ve Zdicích ale mají i mezioborové spolupráce, takže se propojuje například angličtina se zeměpisem či přírodopisem.

Výuka ve dvojicích, která probíhá i v matematice a čtení na prvním stupni, však není náročná jen na přípravu, ale i na čas učitelů. Jeden z nich má hodinu ve svém rozvrhu, který čítá dvaadvacet vyučovacích hodin týdně; ten druhý na ni musí obětovat čas ze svého volna. Ve Zdicích se tuhle praxi daří udržet i po skončení nadačního programu také proto, že dokázali získat evropský grant, který tandemovou výuku podporuje.

I když byla proměna výuky pro učitele často vyčerpávající a naplno se projevila až v pátém, posledním roce programu, šla by do toho prý Eva Fiřtová se svou školou znovu. „A myslím, že drtivá většina našich kantorů také,“ dodává.

Vyměníme ředitelku!

Programů, které mají nastartovat proměnu škol k lepšímu, existuje víc. Patří mezi ně třeba i Učitel naživo, podporovaný Nadací České spořitelny, jehož základem je vzdělání pro učitele – s velkým podílem praxe. I sebevětší podobné úsilí ovšem může narazit, jak vypovídá následující příběh základky v Plané nad Lužnicí. O prázdninách působí ztichlá škola s výhledem na línou řeku a bez obvyklého rámusu idylicky, ale to je v tomto případě dost matoucí dojem.

„Jsme úplně normální škola, která se věnuje všem dětem stejně, máme i takové heslo: Každé dítě má právo zažít úspěch,“ říká Hana Vellánová, která uplynulých sedmnáct let stála v čele školy jako ředitelka. Učitele povzbuzovala, aby si doplňovali vzdělání, najímala jim kouče a mentory, všemožně podporovala jejich profesní rozvoj. „Když si ředitel stěžuje, na co všechno nemá peníze, můžu vyletět z kůže. Záleží na prioritách, kam chce školu táhnout, jestli raději zaplatí lektora, nebo koupí nové židle a lavice,“ říká.

Přesvědčit pedagogy, aby na sobě pracovali, prý nebylo snadné. „Někteří mi říkali: ‚Nech nás učit.‘ Jenomže učit dnes už neznamená jen probrat učivo – stoupnout si před tabuli, odříkat něco a zapsat to do třídní knihy. Chtěla jsem, aby se učitelé dětí také ptali, co je pro ně důležité a co chtějí, ve škole i v životě. Proto máme spoustu volitelných předmětů, některé už dokonce od čtvrté třídy – tak, aby každý žák dostal šanci vybrat si svoji srdcovku.“ Mimochodem: díky tomu se v hodinách potkávají děti s podobným zájmem, ale různého věku.

Když se Hana Vellánová začala blížit důchodovému věku, hledala vhodného nástupce, který by její přístup dál rozvíjel. Podařilo se: učitel dějepisu a informatiky Bohuslav Hora uspěl v loňské soutěži Global Teacher Prize, letos pronikl mezi osmnáctku „nejinspirativnějších osobností“ časopisu Forbes. „Snažím se přistihnout děti při úspěchu, nikoliv při neúspěchu,“ nechal se při této příležitosti slyšet a dodal: „Když chcete učit mladou generaci, musíte jí rozumět. Já jí nerozumím, ale aspoň se snažím pochopit, co dělá a co ji baví.“

Během právě skončených prázdnin události nabraly jiný spád: ředitelka Vellánová odešla do důchodu a sbalil se i Bohuslav Hora. „Před každými komunálními volbami tady měla alespoň jedna strana v programu: Vyměníme ředitelku!“ říká Hana Vellánová a upozorňuje na zásadní brzdu českého školství: vliv rodičů, kteří chtějí zachovat podobu učení, jakým prošli oni sami. „A starosty obvykle zajímá jediné: aby si na vyučování nikdo nestěžoval a škola je nestála moc peněz,“ říká žena, jejíž sedmnáctiletá práce tak může nyní přijít vniveč.

Radnice čtyřtisícového jihočeského města se totiž usnesla, že Bohuslav Hora se ředitelem místní základky nestane. Hana Vellánová k tomu říká: „Starosta nám třeba vytýká, že naši žáci nevyhrávají školní soutěže. Účastnit se jich samozřejmě můžou, ale dbala jsem spíš na to, aby měli mezinárodní zkoušky z angličtiny, organizovali jsme výjezdy do zahraničí, děti z ciziny přijížděly k nám. Pak se ovšem objevovaly stížnosti, že zanedbáváme výuku a děti si povídají s muslimy, místo aby probíraly látku.“

Co ten náš debil?

Dějepisáře Bohuslava Horu už tedy žáci před tabulí neuvidí. Loňský bronzový medailista Global Teacher Prize s učením skončil, nastupuje do firmy, která se zabývá využíváním tabletů na školách. Mezi letošními finalisty stejné soutěže skončila na druhém místě Petra Šubrtová, která učí na prvním stupni pražské Základní školy Petřiny-sever. Má také našlápnuto k odchodu z učitelské dráhy? „Zatím držím!“ směje se, nicméně i ona prý mívá chvilky, kdy si říká, jestli by jí nebylo lépe jinde.

Její muž před dvěma lety odešel z práce, která rodinu se třemi syny dobře živila. „Do té doby jsem si žila trochu na obláčku. Práci jsem měla spíš jako koníčka, peníze jsem moc neprožívala. To se změnilo. Manžel rozjížděl podnikání, z mého platu jsme zaplatili náklady na bydlení a na jídlo, nezbylo skoro nic. Nějak jsme to zvládli, ale až tehdy jsem zjistila, že do školy investuju strašně moc energie a že mě stát vlastně vydírá. A že takhle skončí ve školství spousta učitelů, kteří si uvědomí svoji cenu.“

Petra Šubrtová učí na Petřinách osmý rok. Také ona by si přála mít poblíž sebe někoho, kdo by jí občas poradil, co a jak zlepšit. „Naše paní ředitelka je báječná, ale každý rok je víc a víc zavalená papírováním a kantorům mizí z dosahu. Učitelům chybí osobnostní výcvik, málokdy je někdo upozorní, v čem jsou jejich kvality a slabiny, jak komunikovat se žáky, kam výuku směřovat.“

Třídní učitelka petřínských páťáků využívá vzdělávací program Začít spolu, který je českým kantorům k dispozici už přes dvacet let. Dává důraz na sociální, vztahovou výchovu – děti hodně pracují v týmech na společném zadání, svou práci si navzájem hodnotí… „Je to pro mě silné téma a vedu k tomu děti od první třídy. Dlouho se zdálo, že do toho leju spoustu energie zbytečně a asi i blbě, až teď po čtyřech letech začínám mít konečně pocit, že to mělo smysl. Děti se začínají projevovat jako parta, můžu se na ně hodně spolehnout.“

Petra Šubrtová vyrůstala jako skautka, vystudovala obor speciální pedagogika. K současným dětem, respektive jejich rodičům je v jedné věci kritická: „Nemám ráda generační srovnávání, které končí nářky nad zkaženou mládeží. Ale je fakt, že děti jsou čím dál míň otužilé, někdy je až nezdravě omlouváme a šetříme. V praxi vidím, že největší problémy mívají později v životě právě přehýčkané děti, stejně jako na opačném pólu ty zneuznané. Takové, jejichž rodiče se mě na třídní schůzce zeptají: Tak co ten náš debil?“

Zážeh před pubertou

Pedagogové, se kterými magazín Reportér hovořil, se shodují: zvýšení platů je nezbytným předpokladem kýžené změny, ale současně jen prvním krokem.

„Potřebujeme hlavně investice do lidí, kteří do školství směřují. Dítěti mnohem víc ublížíte tím, jak se k němu chováte, než jakou mu dáte známku. A co si budeme povídat: na školách je dnes spousta lidí, kteří by učit neměli,“ říká Petra Šubrtová z pražských Petřin a zdůrazňuje, že rozhodující bývají první roky školní docházky: „Když neukážeme dětem, že můžou samy měnit věci kolem sebe, zhasne to v nich. V pubertě se skoro všichni začnou stydět, a když si včas nenaučí vyjadřovat svůj názor, neodváží se pak přirozeně projevovat.“

Petra Šubrtová se svými svěřenci vloni absolvovala podzimní přechod Jeseníků. „Spali jsme ve stanech, myli se v potoce, vařili na ohni. Taky jsme strašně zmokli a prožili si parádní krizi, o to blaženější pak všichni byli, jak jsme to zvládli.“ Když se blížilo 700. výročí Karla IV., ponořila se o prázdninách do četby Toulek českou minulostí, aby vybrala ty nejchytlavější příběhy z vladařova života a doby. „Natočili jsme animovaný film, děti plnily různé úkoly, přímo ve třídě se nečekaně objevil jeden z tatínků převlečený za Karla IV.“ Když pak měl ve čtvrté třídě začít regulérní dějepis, nechtěla žáky zklamat, připravila proto další netradiční program: „Vyráběli jsme Ötziho boty, řezali kůži s pomocí pazourků, mleli jsme obilí…“

Petra Šubrtová svůj přístup nepovažuje za univerzálně platný: „Ať každý kantor učí tak, jak je mu blízké, a ne podle nějakého diktátu doby. Na druhou stranu: každé dítě by mělo dostat prostor být vyslyšeno, aniž by jeho slova byla hned hodnocena. Postupně samo pochopí, co je slepá ulička. Je spousta introvertních žáků, kteří mají hluboké myšlení, ale zkraje z nich padají neuvěřitelné nesmysly, protože se jim toho v hlavě honí až moc. Hlavní je, aby se nezačali bát a zůstali vnitřně svobodní,“ říká učitelka z pražského sídliště Petřiny.

Jak už bylo řečeno, popsaný přístup však často naráží na nepochopení rodičů. „Potíž je, že mají v hlavě to, jakou školou procházeli oni, a právě takovou vyžadují i pro své děti,“ říká Ondřej Šteffl, uznávaný pedagog a zakladatel sítě ScioŠkol. S jeho slovy souhlasí i již citovaná ředitelka Eva Fiřtová ze Zdic: „Dnešní potřeby jsou jiné než před třiceti nebo čtyřiceti lety, což mnozí rodiče bohužel už nevidí.“

Školy, které chtějí učit moderně, tak musejí investovat dost energie právě do přesvědčování rodičů. Podle Ondřeje Šteffla by jim v tom mohl pomoci i stát, respektive politická scéna. Je přesvědčen, že kdyby se ministři místo neustálého experimentování s takovou či makovou maturitou či reformou zaměřili na to, aby dosáhli společenského konsenzu, jak a kam má směřovat moderní výuka, udělali by pro školy, ale i své voliče a jejich děti mnohem lepší službu. „Na stav škol by měla nejspíš největší vliv masivní osvěta mezi rodiči,“ uvažuje Šteffl.

Sběratelé známek

Příkladem mezigeneračního střetu může být dlouholetý spor o známkování. „Znám hodně škol, kde známkování nahradili slovním hodnocením, ale kvůli rodičům, respektive prarodičům se po nějakém čase zase vrátili k známkám,“ říká Tomáš Feřtek z informačního centra EDUin a autor knihy Co je nového ve vzdělávání. „Hlavně babičky totiž zajímají jen ty číslice, takže dítě se na ně začne fixovat a pak celá třída volá při hodině na učitelku: A bude to na známku?!“ Tato slova potvrzuje i Hana Vellánová, dlouholetá ředitelka školy v Plané nad Lužnicí: „Děti potřebují dostávat od učitelů průběžnou zpětnou vazbu, místo toho bohužel dostávají známky jako nálepky. Táhne se to s nimi, pověsti čtyřkaře nebo pětkaře se pak těžko zbavují a podle toho to s nimi často dopadne.“

Vážným problémem českého školství je totiž neustálé třídění dětí – ať už podle prospěchu, zdravotního stavu, pověsti školy, či sociálního statusu rodičů. Že takové oddělování žactva přináší víc škod než užitku, potvrdí každý rozumný pedagog. „Vyrábíme tak áčkové děti a béčkové děti, což je opravdu strašidelné,“ říká Tomáš Feřtek a dodává: „Ono to vypadá, že je správné dělit děti do různých škol podle toho, zda jsou takzvaně chytré či hloupé, zdravé či postižené. Ale není to tak. Ve skutečnosti je dělíme hlavně podle toho, zda rodiče mají o jejich vzdělání zájem, což je častější u silnějších příjmových skupin, nebo se příliš nezajímají, což se děje u příjmově a sociálně slabších skupin.“ Jedním z neblahých důsledků této selekce jsou některé obory učňovského školství, kam směřují děti s naprosto nulovou motivací.

Jak zařídit, aby i běžné veřejné školy byly atraktivní a dostupné pro všechny zájemce? „Dnes máme zhruba 4 200 základních škol a můj odhad je, že maximálně v pětistovce z nich se děje něco z těch pozitivních věcí – učí ve větších blocích, než je obvyklá pětačtyřicetiminutovka, míchají předměty, vyhledávají příležitosti k spolupráci žáků z různých ročníků, zkoušejí párové vyučování,“ říká Tomáš Feřtek z EDUin. Jenže nové metody také stojí další peníze. „Když se zmíním o tandemové výuce, bývám bohužel někdy pro legraci. Párové vyučování? Jestli myslíte to, že jeden učitel učí dvě spojené třídy, tak to už brzy začneme dělat, protože nemáme lidi, reagují ředitelé,“ říká profesorka Radka Wildová, prorektorka a bývalá děkanka Pedagogické fakulty UK.

Největší nouze je o učitele na prvním stupni a také o kantory přírodovědných oborů, což není jen botanika či zoologie, ale především matematika, fyzika, chemie. I proto sílí úvahy, jak přivést do školství víc absolventů nepedagogických oborů. „Líbilo by se mi, kdyby do škol přicházeli vysokoškoláci z praxe, ale limituje nás povinnost projít takzvaným doplňkovým pedagogickým studiem, které zájemce o profesi často spíš odradí. Rozvleklé kurzy plné teorie bychom potřebovali nahradit novým programem, který by byl variabilnější, intenzivnější, kvalitnější. Tak, aby se student opravdu něco užitečného dozvěděl, a hlavně si mohl učení vyzkoušet na vlastní kůži,“ říká Radka Wildová, která je na pražské pedagogické fakultě odpovědná za koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti.

S učiteli pro nejmenší děti je to ještě komplikovanější, těmi se totiž skutečně nemůže stát prakticky nikdo jiný než absolventi pedagogických fakult. Ředitelka Fiřtová ze Zdic je přesvědčena, že kdyby skutečně došlo na ony slibované pětačtyřicetitisícové platy, její škole by to pomohlo s doplňováním stavu učitelů a ve sborovnách by se snad častěji začali objevovat i muži. Druhou výhodu vidí v tom, že by kantoři a kantorky mohli získat více času na profesní rozvoj. „Mnozí kolegové a kolegyně, zvláště když jsou v pozici hlavního živitele rodiny, místo toho dnes musí shánět doplňkové přivýdělky, aby nějak rozumně vyšli,“ vysvětluje.

Dej mi dvacet minut

Růst platů pomůže (možná) stabilizovat situaci u těch, kteří by odcházeli z finančních důvodů. Jenomže je tu ještě jeden významný problém: věk učitelů.

Podstatné části pedagogického sboru je dnes mezi padesátkou a šedesátkou. Ministerstvo školství odhaduje, že během čtyř pěti let bude ve školství chybět dvacet tisíc kantorů, což je téměř pětina. „Je dobře, že někdo oficiálně vyčíslil, kolik lidí může v systému chybět. Bylo by ale naivní si myslet, že zvýšení platů o pár tisícovek vrátí do školství ty, kteří z něj utekli. Když ministr hovoří o tom, že do škol přivede až šestnáct tisíc učitelů, jsou to naprosto iluzorní hausnumera – ti lidé zkrátka neexistují,“ říká konzultant Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin. Učitele, kteří za katedrou zůstanou, tak nespíš čeká ještě větší přetížení.

Kromě platů by se peníze vyplatilo směřovat do systému mentorské podpory, vyplývá ze stížností vyčerpaných učitelů. Nejhorší situace je v tomto směru na druhém stupni základních škol, a to především ve vyloučených lokalitách. „Děti tam jsou zanedbané, škola není v rodině podporována, ve třídách bují šikana či jiné výchovné a sociální problémy. Neumíte si představit, kolik práce na některých školách dá, aby učitel mohl vůbec začít probírat učivo a věnovat se vzdělávací činnosti,“ říká prorektorka Radka Wildová z Pedagogické fakulty UK.

Situaci v dnešním školství může ilustrovat i následující minipříběh. Na Základní škole v ulici Cyrila Boudy na Kladně působí od loňského roku školní psycholožka. „Bývá tam jeden den v týdnu, primárně je určená pro žáky,“ říká třídní učitelka zdejších sedmáků Šárka Eisová a dodává: „Dopadlo to tak, že za ní chodí kantoři, včetně mě. Vždycky tam vtrhnu a říkám: Prosím tě, Simono, jdu sama se sebou. Dej mi dvacet minut, ať to na tebe můžu vychrlit. Potřebuju si srovnat v hlavě, že když na škole zůstanu, nezničím sebe i rodinu.“

Ministerstvo školství – a s ním vlastně i rodiče a děti – musí spoléhat na to, že to Šárka a tisíce dalších nevzdají. „Dobré na českém základním školství zůstává to, že většina učitelů má děti ráda a jsou to lidé s nějakým étosem, kteří chtějí přispívat k rozvoji společnosti. Z našich dat vyplývá, že ještě více než mizerné platy je trápí, jaký ve školství panuje chaos a jak to stát řídí,“ říká Ondřej Šteffl. Ředitelka Eva Fiřtová ze Zdic pak mluví o největším štěstí českého školství, které spočívá v tom, že učitelé jsou srdcaři. Jenže ani srdce nelze napínat donekonečna.

---

Jak se mění česká škola

ŠEST trendů současného základního školství

1. Ve třídách přibývá cizinců, už i v menších městech můžete narazit na žáky, kteří nemluví česky. Rekrutují se například z rodin zaměstnanců průmyslových zón a pocházejí z Balkánu, zemí bývalého Sovětského svazu i ze vzdálenější Asie.
2. Centralizovaný zdroj učebnic, které by rozdávalo ministerstvo školství, přestal existovat. Způsoby výuky se rozvolnily, záleží na řediteli, jakou koncepci zvolí, a zda se mu podaří obhájit ji před rodiči a nadchnout pro ni zaměstnance školy.
3. Přibývá nespokojených rodičů, kteří chtějí jinou školu, než jakou sami prošli. Vlídnější, neautoritativní, s modernějším obsahem a rozvojem měkkých dovedností. Přibývá pokusů takové poptávce vyhovět, vznikají soukromé alternativní školy.
4. Nedá se říct, že by se školáci zhoršovali, výsledky různého testování hovoří spíš o opaku (největší skok je patrný v angličtině, a to zejména mezi chlapci, kde je patrný vliv počítačových her). Zvětšují se však rozdíly mezi jednotlivými školami.
5. Ve třídách se častěji objevují asistenti pro integrované žáky s hendikepem, šikovní učitelé je mohou využívat jako variantu párového vyučování. Asistent může hodinu nahlédnout z většího odstupu a vytvořit s učitelem efektivní duo.
6. Ministerstvo uvažuje o systematičtějším vysílání studentů učitelských oborů do škol — tak, aby mohl student pracovat třeba půl roku bok po boku s učitelem. Ve hře je i možnost kariérních stipendií pro absolventy pedagogických směrů.

---

Cíle českého školství

Stát má cíle základního vzdělávání oficiálně definovány následujícím způsobem. Teoreticky by podle nich měla učit každá škola, je to tak i v té vaší?

• Umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení.
• Podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů.
• Vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci; rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých.
• Připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti.
• Vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání a v prožívání životních situací; rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě.
• Učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný.
• Vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi.
• Pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu s reálnými možnostmi a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci.

Zdroj: Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání.

---

text: Marek Šálek, Robert Čásenský / foto: Tomáš Binter
zdroj: Reportér Magazín